Napište autorovi:
losthighway@seznam.cz



Zpět na úvodní stránku



DUBLIN CORE

View Metadata for this page!

RDF

SiRPAC

Sociální osamělost


Ale Breuer pokračoval dále. "Jistě na vás působí jiný stres. Například ve středu jste se zmínil o nedávné zradě. Ta u vás jistě stres vyvolala. Každá lidská bytost pociťuje Angst, a proto nikdo neunikne bolesti způsobené rozpadem přátelství. Nebo bolesti z osamocení. Abych byl, pane profesore, upřímný, jako lékaře mne váš denní rozvrh znepokojuje. Kdo může takové osamění snést? Fakt, že nemáte ženu, děti ani kolegy, jste uvedl na důkaz toho, že jste stres ze svého života vystrnadil. Ale já mám na to jiný názor: Extrémní odloučenost stres nevylučuje, naopak je sama o sobě stresem. Osamělost je živnou půdou nemoci."

Irvin D. Yalom: Když Nietzsche plakal


K sociální podstatě člověka patří jeho potřeba sociálního kontaktu, která nachází uspokojení v sociálních interakcích. Mnozí autoři (A. H. Maslow, H. A. Murray aj.) považují potřebu styku s jinými lidmi za základní sociální potřebu člověka (J. Výrost, I. Slaměník, 1997). Tento předpoklad vychází hlavně z Maslowovy hierarchie potřeb (pokud lidé uspokojí své základní biologické potřeby, začínají mít větší váhu hierarchicky výše postavené potřeby mezi něž patří i smysluplné vztahy k blízkým lidem). Důsledkem nenaplnění této potřeby je právě osamělost.

Interakce s jinými lidmi je pro člověka důležitá hned z několika různých důvodů:
(1) Poskytuje konsensuální ověření jedincova chápání sociální reality. Jedinec má možnost ověřit si ve vztahu k jinému člověku co je správné, vhodné nebo žádoucí pro sociální chování. Předmětem konsensuálního ověření se stává to, v čem se jedinec shoduje, nebo si je blízký s lidmi, ve vztahu k nimž si své chování ověřoval. Tendence k afiliaci (potřeba člověka navazovat pozitivní a těsné vztahy s jinými lidmi) vzrůstá při nejistotě a zejména v situacích ohrožení.
(2) Přítomnost blízké osoby nebo osob umocňuje pocity štěstí v radostných chvílích, a naopak poskytuje úlevu a útěchu při zármutku, bolesti a zklamání. Tento druhý případ můžeme velice dobře ilustrovat na následujících příkladech. (a) Americký psycholog James Pennebaker v řadě pokusů prokázal, že pokud přimějeme člověka aby sdělil své trápení, jeho zdravotní stav se změní k lepšímu. Jeho pacienti měli možnost denně psát např. o nejvíce zraňujícím zážitku v životě nebo o nějakých naléhavých starostech dne. Výsledkem bylo překvapující zlepšení imunitního systému, zlepšení funkce jaterních enzymů, omezení návštěv lékařů a snížení počtu dní pracovní neschopnosti. (b) Ženy s pokročilou rakovinou prsu i metastázami, které se jednou týdně setkávaly s ostatními pacientkami, aby se vypovídaly ze svých úzkostí a strachu přežívaly dvakrát tak dlouho, než ženy, které chorobě čelily samy. Významný americký psychiatr a onkolog Jimmie Holland uvedl: "Každý člověk postižený rakovinou by měl být členem podobné skupiny. Kdyby existoval lék, který takto dokáže prodloužit život pacientů, farmaceutické firmy by se popraly o to, kdo jej bude vyrábět. Svěřování se, vlídné slovo a účast jsou zdarma a nic nás nestojí." (K. Červenka, 2001)
(3) Interakce poskytuje podněty pro srovnávání (úspěšnosti, výkonnosti, způsobů prožívání ...), osvojování si nových poznatků a zpětnou vazbu pro akty vlastního chování.
(4) V interakci se očekává odměna za úspěšně vynaložené úsilí. Ocenění jiných zvyšuje sebehodnocení.
(5) Spolupráce s jinými a společné dosahování výkonu v různých činnostech přináší uspokojení.
(6) Příjemné pocity u blízkých a důvěrných vztahů vyvolává vzájemná důvěra, vzájemné sdělování si informací, které nejsou přístupné jiným lidem. Stejně tak je důležité sdílení stejných či podobných názorů, přesvědčení, postojů a možnost jejich diskutování.
(7) Těsné interpersonální vztahy dávají člověku pocit bezpečí, protože ve složitých životních situacích se může obrátit o pomoc k lidem, o nichž ví, že mají o něho starost a že jsou ochotni mu pomoci.

Těmto jednotlivým příčinám navazování interpersonálních kontaktů přisuzují různí lidé různou důležitost. Zároveň se lidé liší i mírou motivace k navazování přátelských kontaktů a mírou sociálních dovedností.

Vraťme se však zpět k sociální osamělosti. Pokud bychom se měli pokusit osamělost někam zařadit, bylo by její místo jistě mezi emocemi. Existují pokusy formulovat definici emoce, avšak ty jsou velmi neuspokojivé a lze spolu s H. E. Jonesem (1950) říci, že každý rozumí slovu emoce a ví, co to znamená až do doby, kdy se emoce pokusí definovat. Většina autorů zabývajících se emocemi soudí, že je definovat nelze, protože to jsou specifické zážitky, jako např. zážitek nějaké barvy. Empirická věda však potřebuje pracovat s určitě vymezeným konceptem a koncept emoce je v empirické psychologii velmi heterogenní. Proto se někdy uvádí pracovní definice, např. Schmidt-Atzertova (1996), která zní: "Emoce je kvalitativně blíže popsatelný stav, který vystupuje se změnami na jedné, nebo z více následujících rovin: cit, tělesný stav a výraz." C. E. Izard (1981), soudí, že "emoce vytvářejí primární motivační systém člověka", zdůrazňuje, že "úplná definice emocí" musí zahrnovat její následující tři aspekty či komponenty: prožívání nebo vědomé pociťování, procesy, které se odehrávají v mozku a v nervové soustavě, a pozorovatelné projevy výrazu, zejména v obličeji. Někteří psychologové ovšem soudí, že psychologická definice emocí nemusí zahrnovat žádné neurologické aspekty tohoto jevu, i když ovšem existují.

Pokud bychom chtěli nějak rozdělit emoce, mohli bychom použít teoretické rozdělení, s nímž však ne všichni vědci souhlasí. Díky tomuto rozdělení získáme primární emoce, tedy jakési základní spektrum citů, jejichž míšením vznikají všechny ostatní emoce. Následující skupiny vycházejí z Golemanova dělení (1997): hněv, smutek, strach, radost, láska, překvapení, rozhořčený odpor, hanba. Pokud bychom měli uvést hlavní představitele skupiny smutek, získali bychom tyto: žal, zármutek, neradostnost, sklíčenost, neveselost, melancholie, sebeobviňování, osamělost, zoufalství a v patologickém extrému až těžká deprese. Definice emocí i jejich rozdělení je těžký problém a žádná z podaných definic, stejně tak jako jejich rozdělení, neuspokojuje všechny psychology (J. Honsová, 1999).


Jestliže se v dalším textu budeme chtít blíže zaměřit na osamělost, měli bychom si stanovit rozdíl mezi pojmy samota a osamělost, jejichž význam bývá často spojován. Samota nerovná se osamělost a naopak, osamění není samota. Samota je stav, díky kterému jedinec uniká ze svého sociálního prostředí (1) dobrovolně (jako prostředek vyrovnání se s prožitými událostmi, možnost nerušeného hledání řešení složité životní situace, příležitost k odpočinku a čerpání sil např. pro práci, nebo při potřebě přemýšlet o svém životě), (2) z vlastní vůle avšak pod tlakem (např. v důsledku obavy ze ztráty přízně svého sociálního prostředí, nebo v obavě z odhalení některých rysů jeho chování a osobnosti) a (3) nedobrovolně (např. v důsledku náhody, nehody, nebo zaviněním ze strany druhé osoby). Samota je objektivní stav, který je lehko rozpoznatelný při pozorování zvenku. Ne tak osamělost.

Osamělost se týká našeho vnímání sociálních interakcí a jejich charakteristik a prožívání, či pociťování důvěrných mezilidských vztahů. "Osamělost se vyskytuje tehdy, když určitá osoba považuje svoje zapojení do sociálních vztahů za slabší a méně uspokojivé než by si sama přála." (L.A. Peplau, D. Perlman, 1982). Osamělost samu bychom mohli rozdělit na dva typy: (1) sociální izolaci a (2) emocionální izolaci. Podle L.A. Peplaua a D. Perlmana bychom při charakteristice osamělosti měli zdůraznit především tři hlavní znaky. Prvním z nich je, že osamělost je subjektivní prožitek. Vyplývá tedy z naší interpretace událostí. To znamená, že na její určení nestačí pouhé pozorování, zda je někdo sám, nebo obklopen jinými lidmi, důležité je spíše osobní vnímání vztahů, a to především jejich kvality a ne kvantity. Druhým z aspektů je to, že osamělost je výsledkem percipování jistých nedostatků v interpersonálních vztazích. Třetím důležitým znakem je to, že osamělost je nepříjemná (podle výsledků faktorové analýzy provedené C. Rubensteinem a P. Shaverem v r. 1982 jsou čtyřmi hlavními pocity zažívanými při osamělosti zoufalství, deprese, "netrpělivá nuda" a sebelítost, tedy čtyři různé negativní emoce).

Sociální izolace je výsledkem absence, nebo nedostatku takových sociálních vazeb, ve kterých jsou sdílené společné aktivity a zájmy (tedy především nepřítomnost přátel a známých). Tento stav nastává převážně tehdy, když člověk opustí známé prostředí (rodiny a přátel) a ocitá se v novém prostředí (z důvodu studia, změny zaměstnání apod.). V tomto novém sociálním prostředí se cítí osamoceně až do té doby, dokud se mu nepodaří navázat nové sociální kontakty.

Emocionální izolace je zapříčiněná chyběním blízkého, důvěrného vztahu s jednou konkrétní osobou. Člověk, byť obklopen mnoha známými, postrádá důvěrný vztah založený na vzájemném porozumění a důvěře, který by mu poskytoval možnost intimního sdělování, možnost mluvit o sdílených názorech a postojích, možnost vzájemného odměňování (v psychologickém smyslu), spolehnutí a opory. Lapidárně řečeno je emocionální osamělost pocit, že nemáme nikoho blízkého, s kým se můžeme podělit o své vnitřní pocity, komu můžeme bezvýhradně důvěřovat a kdo nás má rád.

Z již řečeného vyplývá, že jisté situace nebo okolnosti (změna sociálního prostředí) vedou s větší pravděpodobností k prožívání osamělosti. Zjistilo se však, že silnější tendence k prožívání osamění mají i někteří lidé. Osamělost je tedy možno považovat za osobnostní proměnnou. Podle P. Shavera, W. Furmana a D. Buhrmeistera (1985) je také důležité rozlišovat osamělost jako rys a osamělost jako stav. Rys osamělosti představuje relativně stabilní vzorec prožívání osamělosti, který se s ohledem na různé situace jen velmi málo mění. Stav osamělosti je zážitek, který je časově ohraničený a je spjat s dramatickými a výraznými změnami v životě, převážně souvisejícími s formováním nových sociálních sítí.

Pokud bychom chtěli zjistit co zapříčiňuje osamělost, měli bychom se pokusit lidi prožívající osamění charakterizovat. Bylo zjištěno, že pocity osamění se spojují se zvýšenou úrovní sociální anxiety a studu a zároveň s nižším stupněm sebeúcty a asertivity. Osamělí lidé jsou obvykle introvertovaní, anxiózní a přecitlivělí na odmítání a trpí s větší pravděpodobností depresí. Mají problémy s formováním přátelských vztahů a se svým zapojováním do společenských a skupinových aktivit. Činitelem ovlivňujícím prožívání osamělosti je také nedostatek reciprocity v interpersonálních vztazích. Příčinou problémů osamělých v interpersonální sféře je negativní, příliš kritické posuzování sebe i jiných lidí. Tato negativní očekávání vedou osamělé lidi k chápání jakýchkoli nepatrných podnětů jako projevů odmítání.

Jedním z činitelů, který může zčásti způsobovat osamění je nedostatek sociálních zručností. Pro některé lidi může být velkým problémem navazovat nové kontakty a známosti. Chybí jim totiž základní sociální zručnosti jak vést konverzi tak, aby pro obě strany byla přínosná a obohacující. Tyto dovednosti se nejlépe získávají v praktické konverzaci s jinými lidmi, což je kamenem úrazu právě pro osamělé lidi. Podle různých výzkumů je také zjištěno, že osamělí lidé mají tendenci přebírat pasivní interpersonální roli. Tedy, že nevynakládají nějaké výraznější úsilí zapojit se do konverzace. Pokud by mělo dojít ke srovnání interakčních stylů osamělých a neosamělých lidí zjistíme, že osoby s vyšší mírou osamělosti projevují poměrně malý zájem o své partnery, kladou jim málo otázek a často neadekvátně reagují na to, co jim partner říká. Nejčastějí se zmiňují sami o sobě a začínají nová témata bez vztahu k zájmům partnera.

Osamělí lidé jsou tedy v jakémsi bludném kruhu svých problémů, což také vysvětluje důvody stálosti pocitů osamělosti. Nedaří se jim vytvářet přátelství, protože do interpersonálních vztahů vstupují s negativními očekáváními a s málo rozvinutými sociálními zručnostmi. Za těchto okolností pro ně interakce s jinými lidmi není zdrojem potěšení a příjemných zážitků, ale naopak příčinou různých nepříjemností.

Zajímavé je srovnání prožívání pocitů osamění mezi muži a ženami. Přestože osamělost prožívají obě pohlaví přibližně stejně často, ženy o své osamělosti vypovídají mnohem častěji. Muži mají spíše tendenci svou osamělost popírat, což zřejmě souvisí s tím, že osamělí muži jsou méně akceptováni a sociálně více odmítáni než osamělé ženy (S. Borys, D. Perlman, 1985). Zároveň by se také dalo říct, že muži svou osamělost snášejí mnohem hůře než ženy. Osamělí muži mají dvakrát až třikrát vyšší pravděpodobnost předčasného úmrtí než muži s úzkými sociálními vazbami. U osamělých žen je toto riziko vyšší jen o polovinu (K. Červený, 2001).

Samozřejmě, že k pocitům osamění nevedou pouze tyto osobní dispozice a charakteristiky. Sociální izolace může vzniknout například v důsledku negativních společenských podmínek města, mezi něž můžeme zařadit především přelidnění (vysoká hustota obyvatelstva), špatné socioekonomické podmínky a právě sociální izolaci. Centra měst jsou oblastmi s vyšším výskytem duševních chorob, vyšší sociální dezorganizací, množstvím osob žijících osaměle bez rodinných vazeb, s rozpadlými domácnostmi, s množstvím jedinců s alkoholismem a jinými problémy. Mezilidské vstupy jsou často omezovány pouze na situace, které zahrnují specializované a omezené aspekty osobnosti, tzv. parciálnost sociálních rolí. Tato fragmentalizace a omezená integrace různorodých rolí může vést k odcizení, stavu bez společenských norem, který je projevem slabě integrované sociální struktury. Nedostatek smysluplného kontaktu rezultuje v patologie z izolace. I města (respektive jednotlivé budovy a prostory mezi nimi) však mohou být navrhována tak, aby se zvýšily kontakty mezi lidmi. Potom už náš městský život nebude muset charakterizovat anomie, osamělost a odcizení (K. Schmiedler, 2000).

Měl však dr. Breuer pravdu když tvrdil, že: "Extrémní odloučenost stres nevylučuje, naopak je sama o sobě stresem. Osamělost je živnou půdou nemoci." ? Že sdělení problému, zbavení se stresu, pozitivně ovlivňuje zdravotní stav pacientů už nám dokázaly závěry Jamese Pennebakera a Jimmieho Hollanda (viz výše). Nyní se pokusme uvést výsledky několika výzkumů, které by dokazovaly, že osamělost je živnou půdou nemoci.

Ze sledování stovky pacientů po transplantaci kostní dřeně vyplynulo, že osamělost jako rizikový faktor významně zvyšuje úmrtnost, a naopak blízké mezilidské vztahy mají mocnou léčivou sílu. Z pacientů, kteří měli silnou citovou podporu svých partnerů, rodiny nebo přátel, přežilo transplantaci dva roky 54 procent ve srovnání s pouhými dvaceti procenty těch, jimž se takového povzbuzení nedostalo.

Nejpůsobivější je švédská studie z roku 1993. Všem geteborgským mužům, narozeným v roce 1933, byla nabídnuta lékařská prohlídka zdarma. O sedm let později bylo 752 mužů, kteří absolvovali první prohlídku, znovu kontaktováno, ale jedenačtyřicet z nich mezitím zemřelo. Muži, kteří při první prohlídce uváděli, že žijí v silném citovém napětí, měli úmrtnost třikrát vyšší než ti, kteří žili klidně. Příčinou emočního stresu byly závažné finanční potíže, nejistota v práci, propuštění ze zaměstnání, rozvod nebo soudní spor. Přítomnost více než tří nebo více takových stresujících faktorů v roce před prohlídkou předpovídala pravděpodobnost úmrtí v následujících sedmi letech přesněji než zdravotní poruchy typu vysokého krevního tlaku či cholesterolu. U mužů, kteří uváděli, že mají dobré mezilidské vztahy, na které se mohou spolehnout - manželku, přátele a podobně - nebyla nalezena jakákoliv souvislost mezi úmrtností a vysokým stresovým zatížením (K. Červený, 2001).









Primární literatura :
Výrost J., Slaměník I.: Sociální psychologie - Sociálna psychológia. Praha, ISV 1997. Výrost J., Slaměník I.: Aplikovaná sociální psychologie II. Praha, Grada Publishing 2001.


Další prameny :
Červený K.: Osamělost je nebezpečnější než kouření. In: Pauza.cz - společensko-kulturní magazín, 28.2. 2001. Honsová J.: Zkoumání emocí v psychologii. Http://home.pef.zcu.cz/cgi-bin/toASCII/honsova/Sem1.htm, 1999. Schmiedler K.: Prostředí města, urbanistická tvorba a sociální patologie. In: Psychologie dnes, č. 9, 2000. Yalom I. D.: Když Nietzsche plakal. Praha, Portál, 2000.